láska až za hrob
Byl podvečer. Dům prázdný, nikde nikdo. Zůstala jsem sama doma. Protože jsem neměla nic důležitého na práci, zabrouzdala jsem na net. Na chatu jsem se seznámila s jedním docela tajemným týpkem. Říkal, že bydlí ve stejném městě jako já, takže jsme si domluvili schůzku. Místo a čas jsem nechala na něm. Navrhl hřbitov!!! O PŮLNOCI!!! Trochu jsem se polekala, ale souhlasila jsem.
Za chvíli už mě ani ten chat nebavil. Lelka jsem si, že si půjdu lehnout. Filip, jak se můj nový známý jmenoval, mi ale nedal spát, Pořád mě navštěvoval v mé mysli. Pokaždé mi pokládal otázku, co asi budeme na tom hřbitově v tak magický čas dělat. Po dvou hodinách jsem to konečně pustila z hlavy a usla.
Vstávám, dívám se na hodiny-SAKRA!!! PŮLNOC!!! Honem jsem se oblékla a utíkala na hřbitov.
Venku ticho-nikde ani živáčka, jen vítr si tiše pohrával s listím stromů.
Došla jsem na rande. Kolem mě jen hroby, postele v klidu odpočívajících zesnulých. Žádný živý, kromě mě, tu asi nebude. Už jsem chtěla jít domů, když vtom se ozvalo: ,,Haló, tady jsem."
Otočila jsem se a uviděla malého, asi tak šestisedmiletého klučinu. Dím já: ,,Co tady děláš a kde je Filip?"
,,Filip dneska nepřijde. Nechal ti tu ale dopis," podal mi jej a já četla: ,,Ahoj, Jani. Omlouvám se, že jsem nepřišel. Mámu hned po tom, co ses odhlásila z chatu, odvezli do nemocnice. Znám Tě už několik let, ale ty o tom asi nevíš. Od první chvíle, co jsem Tě uviděl, Tě miluji. Neodvážil jsem se Ti ani na chatu napsat, a to Tvůj profil znám už zpaměti. Přijď zítra v ten samý čas na to samé místo. Tvůj Filip."
Ach, tak, chudáček, pomyslela jsem si. No, nic, šla jsem domů, dopis v kapse.
Druhý den jsem na hřbitov šla zase. A zas o půlnoci. Venku bouřka a silný vítr. Na jednom z hrobů jsem našla sedět kluka. Měl světle rezavé vlasy, střižené na patku. Tričko černé, s velikým rozpůleným srdcem. Kalhoty byly také tmavé. Boty nosil bílé, s černýma tkaničkama.
Položím mu ruku na rameno, on se na mě podívá.
,,Ahoj," pozdraví mě a bez dalších slov mě vezme za ruku. Někam mě vede.
,,Kam to jdeme?" ptám se. Odpovědí je mi mlčení.
Zastavíme se na palouku. Dívám se do jeho smutných, zelených očí. Vypadají tak krásně. On jen řekne: ,,Chci být už navždycky s Tebou," a pevně mě obejme. Pak už si pamatuji jen bílé oslnivé světlo a hrozný hluk.
Druhý den bylo v novinách: ,,Na hřbitově byla nalezena těla dvou mladých lidí-chlapce a dívky. Drželi se pevně v objetí. Pravděpodobně do nich uhodil blesk.
Oba dva zemřeli. Chlapec věděl, že v ten den bude velká bouřka. Chtěl, ať do nich ten blesk uhodí, ať si je Bůh vezme k sobě. Už se nechtěl dál trápit neopětovanou láskou. A splnilo se mu i jeho přání-byli navždy spolu, pohřbeni vedle sebe.